Sny jsou v naší hlavičce už od narození. Sny jsou tažnou silou našeho života. Sny jsou nekonečné, splní se jeden a hned přijde jiný. Lidé jsou šťastní, když mají sny. Kdo nesní, je smutný, osamělý, bez cíle bloudí světem. Všechno naše úsilí směřuje ke splnění snů.

Všechno je v mém životě náhoda a přitom velmi promyšlená shoda přání a snů. Jedním z mých snů bylo cestovat po Sardinii na motorce, prohánět se zatáčkami, klopit se do nich plnou silou a oddávat se závodu s větrem. Ten sen se vlastně splnil. A začalo to letos na nový rok. A končilo v Livornu v pátek ráno, kdy jsme s Otou přejeli z pevné země na trajekt a za zády se nám zavřela lodní vrata. Motorky naložené na korbě auta, kolem dalších 23 motorkářů těšících se na společně projeté kilometry. Začalo to.

Ano, nebyla to Sardinie, ale Korsika. Ale to už není tak úplně podstatné. Důležitější je, že se začalo odvíjet plnění přání, s motorkou, která snese konkurenci, unese jezdce nad sebou, je dobře připravena a vybavena pro bezpečnou jízdu, vlídná k řidičovým chybám a otevřená k jeho postupnému získávání jistoty v řízení.

Bydlíme kousek pod přístavem Bastia ve městečku Solenzara. Strategické místo na každodenní výjezdy do všech koutů Korsiky.
Jezdci se rozdělili do tří skupin, z nichž každá je dost činná a denně najezdí a nakouká horu zážitků.



Sobota
Ráno déšť. Ještě že mi Mira vnutil myšlenku na koupi pršiobleku. Nasadil jsem ho a vyrazil za ostatními na kávičku do blízké kavárny. Jen jsem tam dorazil, déšť ustal a výlet mohl začít. Přes Porto-Vecchio do Bonifacia. Bonifacio je pozoruhodné z několika důvodů. Je to město vysoko na skále, pod sebou má neuvěřitelné útesy a za sebou průliv k přístavu zařízlý do pevniny v pozoruhodných křivkách. Mimo to zde byla svého času základna Francouzských Legií, zajímavý hřbitov a malebné městečko.

Odsud jsme jeli zpět domů, ale trošku jinou cestou. Přes Figari a Sotta zpět do Porto-Vecchio a domů. Den však ještě neměl skončit, tak jsme podnikli odpolední krátký výlet hned ze Solenzary nahoru do kopců přes dvě sedýlka tentokrát už pravou nefalšovanou horskou serpentinou. Rozjezd tedy začal zvolna, zato intenzivně a hned první den jsme od velkých rovných silnic okusili vše až po horské serpentiny.

Neděle

Protože v neděli je v Bastii prý vyhlášený trh, první rozhodnutí co podniknout nepadalo daleko od tohoto záměru. Jen Holger při odjezdu z ubytování stočil mašinu tak nešťastně, že nejen že ji převrátil na sebe a měl co dělat se zpod ní vysoukat, bohužel taky urval brzdovou páku. Jeho výletu se zdál být konec (večer předchozího dne jsme o nebezpečném brždění zadní brzdou dlouze diskutovali), protože jinak než přední brzdou brzdit nechce. Nakonec se spojil s Petrem a ukázal mu takovou jízdu, že chudák Petr na každé zastávce vykouřil elektrickou cigaretu a snažil se (marně) uklidnit.

V Bastii jsme na trhu narazili na vystavovatele motorek Holgerova typu a domluvě pondělního servisu už nic nebránilo.

Z Bastie jsme městem vykličkovali přímo do hor. V průsmyku zaskotačili s dělem z 2. světové války a přejeli do Saint Florent. Malé městečko na pobřeží. Cestu jsme chtěli ještě prodloužit o zajímavě vypadající úsek, ale čas nás hnal domů a bylo to ještě daleko. Přes Corte a jeden úsek silnice toho času v rekonstrukci jsme prostoupili horami až domů.

Pondělí – Ajaccio, jedno z míst života Napoleona

Vyjeli jsme hned za Solenzarou do hor, prokličkovali po místních silničkách hory a dojeli až do slavného přístavu Ajaccio (Ažachsjo po francůzky), kde jsme prošli centrum s několika slavnými budovami. Slavnými proto, že zde žil, vešel do svazku manželského, ale nezemřel jeden slavný muž. Kdo to byl?? Cestou zpět jsme využili navigaci, ale ta nás tvrdošíjně vedla stejnou cestou jako jsme jeli do Ajaccia, ale nevadí, v dešti a mokru jsme rádi zastavili v sedle nad Solenzarou na další kávičku.. a pak tradá dolů domů.

Úterý – park nad Corte

Ráno jsme se s klukama chvilku naháněli, ale nakonec z Ghisonaccia vyrazili do hor. Čekal nás prostup horami až do Corte. Po vydařeném obídku jsme zamířili do rezervace, kde jsme očekávali poslední jarní zbytky sněhu. Nestalo se tak, zato deště bylo požehnaně. Takže úprkem úprk zpět do Corte a po rychlé státovce přes Alériu domů.



Středa – dobývání Porta
Jako by toho nebylo málo, dnes nás zase přepadl déšť. Hned od rána bylo jasné, že mraky nad horami věstí jediné. S nadějí, že je mineme severně, kde to vypadalo nadějněji jsme se stejnou cestou jako včera vydali do Corte. Odsud hned dále přes hory do Porta. Už u přehradní nádrže bylo ale nade vše jasné, že vjíždíme do bouřky. Uhnul jsem na přehradní hráz, pokochal se výhledem a vyjel dojet zbytek jezdců. Hned jsem ale potkal Dana, který si nebyl jist kudy kam jet. Tak jsme jeli spolu. Hnáni touhou vyjet z deště a dohnat ostatní. Rychle mě ale chytla nejistota, protože déšť naopak sílil a přes vysokou rychlost a už dost dlouhou jízdy pořád ne a ne ostatní dojet. Dvou kluků jsem se zeptal, zda neviděli motorkáře. Hned že jo, že dva Čechy a Slováka. Byl jsem překvapen, že si i takového detailu všimli. A nebyl jsem si jist, jestli nemluvím anglicky třeba zrovna s Čechy. Jistota se vrátila a rychlost zvýšila. A jak cesta postupně ubíhala, teplota klesala, až se zastavila na +2°C a při vydatném sněžení. Dojeli jsme ostatní. Dál už se krom Radka nikomu nechtělo. Minula nás druhá prostupová parta s Holgerem, který musel asi nejvíc trpět na své letecké mašině a dírkované kůži. I ti to vzdali. Cestu zpět jsme obohatili o fastfood v Corte a opět přes Alériu domů do tepla.



Čtvrtek – je to otevřené

Už jsme toho hodně projeli, ale kupodivu pořád ještě zbývalo hodně míst kam se podívat. Vyjeli jsme k Porto Vecchio, ale pak jsme se rozdělili. S Radkem jsme vyjeli doprava do kopců. A po krásné serpentýnové vyjížďce jsme se dostali do úplně proměněného prostředí. Samá skalka, jako na jiném kontinentě. A do toho úžasně usazené jezero. Jen jsem ten den neměl foťák, takže fotky nejsou. Projeli jsme ještě hodně kilometrů, cestou chytli kroupy a nakonec sjeli do Propriana. Tam se setkali se zbytkem teamu, prošli město, otočili to a odjeli zpět domů.

Pátek - konečná

No a protože se nám včerejší jízda moc líbila, tak jsme si řekli, že to zkusíme ještě nednou. Nejprve jsme zajeli do Porto - Vecchio. Bohužel se zase rozpršelo. Vyjeli jsme zase do kopců, k jezeru,

skalám a zimy. Takže jsme stočili naši jednu stopu na sever a přes naše známá sedla sjeli zase zpět domů do Solenzary. Ale to nebylo ten den všecko. Ještě nás čekalo finálové focení.. a to stálo za to :)

Sobota - odjezd

Tady by asi nebylo moc co psát, ale přecejen. Jeden takový drobný postřeh.

S Otou, jehož károu jsme vezli naše stroje, jsme vyrazili z trajektu, cestou našli COOP a nakoupili dobroty domů. A pak se potkali s klukama ze Znakomu a jeli s nimi dál k Česku. Marian a Dano se odpojili u hranic se Slovinskem a mířili domů, na východ Slovenska. A pak to přišlo.

Přejeli jsme hranici s Rakouskem a protože nám docházel benzím, zastavili jsme u Villachu na benzince. A koho tam nenašli?

Honza Jabalý se svým BMW GS 650. Prý mu to nejede. Nastartoval jsem mašinu, zařadil jedna, motorka stojí. Prořadím rychlosti, motorka stojí. Nic. Po týdnu jsme se dověděli, že když mu na Korsice nějaký místní servis měnil řetězovku, nedotáhli mu rozetu. Ta se uvolnila a bylo dohráno.

Sundali jsme Shivra, nastrkali tam GeeSo a tak jsem si i kousek cesty domů odjel po svých. Trochu se sjela pneu, protože jsme to moc nešetřil, ale doma byl stejně až kolem druhé ráno. No, cestu završil dobrej pocit a těšení na další dobrodružství, čert ví kam bude, se zase v našich myslích otvírá v budoucnu :)

No a aby to bylo taky trochu z reality, zde je jedno z videí..