Sny jsou v naší hlavičce už od narození. Sny jsou tažnou silou našeho života. Sny jsou nekonečné, splní se jeden a hned přijde jiný. Lidé jsou šťastní, když mají sny. Kdo nesní, je smutný, osamělý, bez cíle bloudí světem. Všechno naše úsilí směřuje ke splnění snů.

Všechno je v mém životě náhoda a přitom velmi promyšlená shoda přání a snů. Jedním z mých snů bylo cestovat po Sardinii na motorce, prohánět se zatáčkami, klopit se do nich plnou silou a oddávat se závodu s větrem. Ten sen se vlastně splnil. A začalo to letos na nový rok. A končilo v Livornu v pátek ráno, kdy jsme s Otou přejeli z pevné země na trajekt a za zády se nám zavřela lodní vrata. Motorky naložené na korbě auta, kolem dalších 23 motorkářů těšících se na společně projeté kilometry. Začalo to.

Ano, nebyla to Sardinie, ale Korsika. Ale to už není tak úplně podstatné. Důležitější je, že se začalo odvíjet plnění přání, s motorkou, která snese konkurenci, unese jezdce nad sebou, je dobře připravena a vybavena pro bezpečnou jízdu, vlídná k řidičovým chybám a otevřená k jeho postupnému získávání jistoty v řízení.

Bydlíme kousek pod přístavem Bastia ve městečku Solenzara. Strategické místo na každodenní výjezdy do všech koutů Korsiky.
Jezdci se rozdělili do tří skupin, z nichž každá je dost činná a denně najezdí a nakouká horu zážitků.



Sobota
Ráno déšť. Ještě že mi Mira vnutil myšlenku na koupi pršiobleku. Nasadil jsem ho a vyrazil za ostatními na kávičku do blízké kavárny. Jen jsem tam dorazil, déšť ustal a výlet mohl začít. Přes Porto-Vecchio do Bonifacia. Bonifacio je pozoruhodné z několika důvodů. Je to město vysoko na skále, pod sebou má neuvěřitelné útesy a za sebou průliv k přístavu zařízlý do pevniny v pozoruhodných křivkách. Mimo to zde byla svého času základna Francouzských Legií, zajímavý hřbitov a malebné městečko.

Odsud jsme jeli zpět domů, ale trošku jinou cestou. Přes Figari a Sotta zpět do Porto-Vecchio a domů. Den však ještě neměl skončit, tak jsme podnikli odpolední krátký výlet hned ze Solenzary nahoru do kopců přes dvě sedýlka tentokrát už pravou nefalšovanou horskou serpentinou. Rozjezd tedy začal zvolna, zato intenzivně a hned první den jsme od velkých rovných silnic okusili vše až po horské serpentiny.

Neděle

Protože v neděli je v Bastii prý vyhlášený trh, první rozhodnutí co podniknout nepadalo daleko od tohoto záměru. Jen Holger při odjezdu z ubytování stočil mašinu tak nešťastně, že nejen že ji převrátil na sebe a měl co dělat se zpod ní vysoukat, bohužel taky urval brzdovou páku. Jeho výletu se zdál být konec (večer předchozího dne jsme o nebezpečném brždění zadní brzdou dlouze diskutovali), protože jinak než přední brzdou brzdit nechce. Nakonec se spojil s Petrem a ukázal mu takovou jízdu, že chudák Petr na každé zastávce vykouřil elektrickou cigaretu a snažil se (marně) uklidnit.

V Bastii jsme na trhu narazili na vystavovatele motorek Holgerova typu a domluvě pondělního servisu už nic nebránilo.

Z Bastie jsme městem vykličkovali přímo do hor. V průsmyku zaskotačili s dělem z 2. světové války a přejeli do Saint Florent. Malé městečko na pobřeží. Cestu jsme chtěli ještě prodloužit o zajímavě vypadající úsek, ale čas nás hnal domů a bylo to ještě daleko. Přes Corte a jeden úsek silnice toho času v rekonstrukci jsme prostoupili horami až domů.

Pondělí – Ajaccio, jedno z míst života Napoleona

Vyjeli jsme hned za Solenzarou do hor, prokličkovali po místních silničkách hory a dojeli až do slavného přístavu Ajaccio (Ažachsjo po francůzky), kde jsme prošli centrum s několika slavnými budovami. Slavnými proto, že zde žil, vešel do svazku manželského, ale nezemřel jeden slavný muž. Kdo to byl?? Cestou zpět jsme využili navigaci, ale ta nás tvrdošíjně vedla stejnou cestou jako jsme jeli do Ajaccia, ale nevadí, v dešti a mokru jsme rádi zastavili v sedle nad Solenzarou na další kávičku.. a pak tradá dolů domů.

Úterý – park nad Corte

Ráno jsme se s klukama chvilku naháněli, ale nakonec z Ghisonaccia vyrazili do hor. Čekal nás prostup horami až do Corte. Po vydařeném obídku jsme zamířili do rezervace, kde jsme očekávali poslední jarní zbytky sněhu. Nestalo se tak, zato deště bylo požehnaně. Takže úprkem úprk zpět do Corte a po rychlé státovce přes Alériu domů.



Středa – dobývání Porta
Jako by toho nebylo málo, dnes nás zase přepadl déšť. Hned od rána bylo jasné, že mraky nad horami věstí jediné. S nadějí, že je mineme severně, kde to vypadalo nadějněji jsme se stejnou cestou jako včera vydali do Corte. Odsud hned dále přes hory do Porta. Už u přehradní nádrže bylo ale nade vše jasné, že vjíždíme do bouřky. Uhnul jsem na přehradní hráz, pokochal se výhledem a vyjel dojet zbytek jezdců. Hned jsem ale potkal Dana, který si nebyl jist kudy kam jet. Tak jsme jeli spolu. Hnáni touhou vyjet z deště a dohnat ostatní. Rychle mě ale chytla nejistota, protože déšť naopak sílil a přes vysokou rychlost a už dost dlouhou jízdy pořád ne a ne ostatní dojet. Dvou kluků jsem se zeptal, zda neviděli motorkáře. Hned že jo, že dva Čechy a Slováka. Byl jsem překvapen, že si i takového detailu všimli. A nebyl jsem si jist, jestli nemluvím anglicky třeba zrovna s Čechy. Jistota se vrátila a rychlost zvýšila. A jak cesta postupně ubíhala, teplota klesala, až se zastavila na +2°C a při vydatném sněžení. Dojeli jsme ostatní. Dál už se krom Radka nikomu nechtělo. Minula nás druhá prostupová parta s Holgerem, který musel asi nejvíc trpět na své letecké mašině a dírkované kůži. I ti to vzdali. Cestu zpět jsme obohatili o fastfood v Corte a opět přes Alériu domů do tepla.



Čtvrtek – je to otevřené

Už jsme toho hodně projeli, ale kupodivu pořád ještě zbývalo hodně míst kam se podívat. Vyjeli jsme k Porto Vecchio, ale pak jsme se rozdělili. S Radkem jsme vyjeli doprava do kopců. A po krásné serpentýnové vyjížďce jsme se dostali do úplně proměněného prostředí. Samá skalka, jako na jiném kontinentě. A do toho úžasně usazené jezero. Jen jsem ten den neměl foťák, takže fotky nejsou. Projeli jsme ještě hodně kilometrů, cestou chytli kroupy a nakonec sjeli do Propriana. Tam se setkali se zbytkem teamu, prošli město, otočili to a odjeli zpět domů.

Pátek - konečná

No a protože se nám včerejší jízda moc líbila, tak jsme si řekli, že to zkusíme ještě nednou. Nejprve jsme zajeli do Porto - Vecchio. Bohužel se zase rozpršelo. Vyjeli jsme zase do kopců, k jezeru,

skalám a zimy. Takže jsme stočili naši jednu stopu na sever a přes naše známá sedla sjeli zase zpět domů do Solenzary. Ale to nebylo ten den všecko. Ještě nás čekalo finálové focení.. a to stálo za to :)

Sobota - odjezd

Tady by asi nebylo moc co psát, ale přecejen. Jeden takový drobný postřeh.

S Otou, jehož károu jsme vezli naše stroje, jsme vyrazili z trajektu, cestou našli COOP a nakoupili dobroty domů. A pak se potkali s klukama ze Znakomu a jeli s nimi dál k Česku. Marian a Dano se odpojili u hranic se Slovinskem a mířili domů, na východ Slovenska. A pak to přišlo.

Přejeli jsme hranici s Rakouskem a protože nám docházel benzím, zastavili jsme u Villachu na benzince. A koho tam nenašli?

Honza Jabalý se svým BMW GS 650. Prý mu to nejede. Nastartoval jsem mašinu, zařadil jedna, motorka stojí. Prořadím rychlosti, motorka stojí. Nic. Po týdnu jsme se dověděli, že když mu na Korsice nějaký místní servis měnil řetězovku, nedotáhli mu rozetu. Ta se uvolnila a bylo dohráno.

Sundali jsme Shivra, nastrkali tam GeeSo a tak jsem si i kousek cesty domů odjel po svých. Trochu se sjela pneu, protože jsme to moc nešetřil, ale doma byl stejně až kolem druhé ráno. No, cestu završil dobrej pocit a těšení na další dobrodružství, čert ví kam bude, se zase v našich myslích otvírá v budoucnu :)

No a aby to bylo taky trochu z reality, zde je jedno z videí..

Kanárské ostrovy

Kde jsou ti kanárci??
Po strašlivě dlouhém čase se štěstěna usmála a ač se to v práci nikomu moc nelíbilo, museli uznat, že bez dovolené se už ode mě nedočkají ani mrknutí. Tak jsem vyrazil za aktivní dovolenou až do dalekých končin západně od Maroka, na Kanárské ostrovy. Plán byl prostý, užít si dovolenou, odpočinout, něco zažít. Zaplaceno bylo 8 ponorů a postupně se zkusím rozepsat o tom, jak to všechno bylo.

Den první 25.2.2012
S kamarádkou Bárou jsme upekli plán odletět na Kanárský ostrovy a užít trošku tepla, nachytat rudou kůži a ponořit se pod hladinu místních vod toužíce lačně po zážitcích s místní faunou a florou.
Odjezd z Brna s přespáním v pražském podnájmu a ranní svist dálnicemi až do Frankfurtu, odkud se vznesl RyanAir ocelový pták a donesl nás v odpoledním slunci až na Lanzarote, ostrov ovlivněný architektem Césarem Manriquem do krásných protikladů. Na černé zemi sopečného popela rostou bílé domky s modrými nebo zelenými okenicemi. Kouzlo ostrova navíc podtrhují nesčetné kopečky prastarých sopek.

Den druhý 26.2.2012
Bářin spolužák a spolužačka nás vytáhli na cestu kolem ostrova. Působivá krajina, kde se kdosi v minulosti snad snažil obdělávat sopečný popel, dokonale vyrovnané terásky kam oko dohlédne.. nebo snad že by to byla neprostupná hradba proti pirátům, kteří sem často zavítali a místním nezbývalo než se uchylovat do jediné pevnosti ostrova? Kdo ví.. každopádně tu roste jen pár kaktusů a palem, a to jen za přispění odsolené vody, kterou k nim domorodci dovádí všudypřítomnými hadičkami. Ale tak nevypadá to zas tak zle :) Jen té vody se musí odsolit asi hodně hodně. Na panoramatu níže je vidět vpravo uprostřed odsolovací centrum.

Den třetí 27.2.2012
Přišlo očekávané nalodění, breefing a pak už skok do děsivě studené vody 17°C. A první kontakt se životem, který mnohý z nás zná jen z obrázků nebo povídání.. romantická skaliska se štěbetajícími rybkami poletujícími okolo, po zemi se plazícími Rejnoky a Platýzi, bublající ticho občas proříznuté šumem žraločí ploutve..

Den čtvrtý - Zima zima zima. Ve vodě je zima 28.2.2012

Jo, není léto a moře není ohřívač. To bylo moto dnešního dne. Včerejší teplá sprcha po každém ponoru ukrutně chyběla, zítra bude den odpočinku. A Básta!

Denně máme vždy dva ponory. Mezi nimi cca hodinku přestávku, každý z ponorů je přibližně 45 minut. Ale i za tu krátkou dobu se dá ledacos zažít. Dneska jsme se spřátelili s Murénou. Je to takový polohad a nechce se mu moc vylízat ze své skalní skrýše.. takže když už ji vyrušíte, pak vyleze a vycení svoje krásné zuby. Dokázala by i prst uhryznout.. takže opatrně!

Pak jsme zavítali do velké jeskyně a malé jeskyňky, ze které pak postupně prochází naše vlastní bublinky na povrch a v podobě gejzírů probublávají k mořské hladině.

Pod vodou se dá vidět spousta života v úžasných tvarech, barvách a podobách..

  

Den pátý - vrrrrrrrrrrrrrrrrrrr drn drrrrrrrn, hennn, heeeeennnnnnnn 29.2.2012

Rozhodli jsme se tento den věnovat odpočinku. Potápění je, ač se to nezdá, docela fyzicky náročná aktivita a zvlášť ve studené vodě, kdy vás chrání jen pár milimetrů neoprenu to jde s energií prudce z kopce. Napadlo nás půjčit si motorku, která navíc nepřišla moc draho ani kvůli ceně benzínu daleko pod hradnicí třiceti korun.

Na jihozápadě ostrova se nad městem Playa Blanca nachází stará výrobna soli Salinas de Janubio.

Jen kousíček od ní je krásná pláž Playa de Janubio pokrytá černými kamínky, mezi nimiž občas probleskne olivín. Dá se jich nasbírat slušná hrst, místní z ních dělají korálkové náramky.
Dalším místem zastavení pak byl jedinečný kamenný útvar Los Hervideros jako z pirátských pohádek. Místo, kde láva a voda vytvořila něco, co připomíná lebku trčící z vody. Sem mohli jedině piráti vozit svoje poklady.

V téhle části ostrova je hodně zajímavý povrch pevniny. Jako by ho někdo celý přebagroval. Je rozeklaný, ostré kameny ční v nekonečném poli tak, jako by obrovské rypadlo celý povrch zpřeházelo. Nejspíš to bude způsobeno pohybem lávy a četnými zemětřeseními, kdo ví. Sopečná aktivita není na Lanzarote už činná, poslední zmínky jsou z doby cca před 250 lety. I to ale stačí, aby člověk nabyl dojmu, že to tu zítra určitě zase vypukne.

Dalším místem bylo El Golfo - Lago de los Clicos. Rozvrásněné skály zátoky s malým zeleným jezírkem.

Za zcela samostatný zážitek stála návštěva národního sopečného parku Parque Nacional de Timanfaya. Je to vyvýšenina, která je stále teplá od někde v hloubi se ukrývajícího magmatu, s pohledy do krajiny, kde nacházíte jeden vedle druhého prastaré výduchy sopečných děr. Po té neskutečné krajině nás provezl autobus, občas zastavil, takže pár fotek, i když zpoza okna, určitě navodí atmosféru.

Protože se během dne strošku ochladilo, další plány na cestování po ostrově jsme zredukovali a začali hledat něco k snědku. Dostali jsme se po pobřeží sice ještě do pár malých vesniček, ale nakonec jsme naznali, že dobře se najíme jen doma, tedy v nějaké príma restauraci v Puerto del Carmen, kde bydlíme.

A nemýlili jsme se. Moře přináší spoustu lahůdek, tak jsme ochutnali Platejze i opražené choboty chonotnice. Nedělám to rád, ale tuhle dobrotu nešlo nevyfotit a nezveřejnit.

Den šestý - o přežití 1.3.2012
Na ten den vážně nerad vzpomínám..
Potápění bylo až odpoledne, od 14:00. Do té doby jsme lenošili, váleli se, spali a něco málo pojedli. Těšili jsme se, že bude všechno teplejší, odpoledne je vždy slunko silnější. Opak ale byl pravdou. Začalo hodně foukat a hladina se povážlivě vlnit. Na první ponor jsme vypluli na lodi z přístavu. Hned ale bylo jasný, že z toho nic moc nebude. Za přístavní hrází se zvedly vlny a žaludek se poroučel.. Ponor byl tentorkát asi tak 20m od přístavu :) Skoro to vypadá, že všude něco je :) Takže z lodi hned do vody, ve vlnách pod vodu a až ke dnu. Zima snad větší než dřív. Pod vodou občas nějaký vrak, nějaká ryba..

 

..čert je vem, hlavně ven z vody a pod teplou sprchu. Bylo jasný, že se dnes už nikam na lodi na další ponor nepoženem, tak jsme přejeli autem na druhé potápěcí místo na pevnině, kde jsme den před tím večeřeli a tam se oddali pohodovému "dajvu" s několika náhodnými setkáními.

 

Den sedmý - krása na konec aneb jak zažít potápěčský šok

Poslední den potápění byl v plánu opět ponor z lodi a ponor ze břehu.

Na ten první ponor jsme se vydali z přístavu podél pobřeží až k centru Puerto del Carmen. Moře sice z dálky pobřežní silnice vypadalo klidné, ale zdání klame. Velké vlny byly naštěstí tak velké, že skoky s lodí po nich nebyly tak prudké.. výjezd, sjezd, výjezd, sjezd.. Dojeli jsme do starého přístavu a tam se ponořili k dalším vrakům. Prostě samý vrak. Skoro už nezajímavá dominanta podmořského světa byla míjena bez většího zájmu.

Setkání s elektrickým rejnokem šmejdícím po zemi asi metr pode mnou mi zase dal další zážitek, který se dlouho nezapomene. Baterky ve foťáku, které dostaly důvěru, zklamaly. Nevadí.. další ponor byly vyměněny a další krásný zážitek ponor korunoval.

Druhý ponor byl do Blue Hole. V podstatě se jednalo o skalní mostek, pod kterým se proplavalo ze spoda nahorů. Kolem zase spousta života, včetně červů, kteří vylezou ze země, jakoby v proudu moře mávají svými černými tělíčky a zobou plankton. Když se k nim přiblížíte, hned zajedou zpět do písku. Ten den byl ale obzvlášť přívětivý na  nové živočichy

a dokonce velmi plachý a stydlivý Grupper se sice po prvním kontaktu s námi schoval pod útes, ale moje touha natočit si ho v plné kráse ho přimrazila v jeho úkrytu a nakonec vzniklo hezké video

Ale jak jsem avizoval na začátku tohoto denního příspěvku, nebylo všemu konec. Končí poslední ponor, vše jde jak má, už jsme cca 10m pod hladinou a blížíme se k bezpečnostní pauze před vynořením. Koukám po rybičkách, co bych ještě natočil a tu najednou divný pocit, že není všechno úplně v pořádku. Byl jsem tak z půlky nadechnutý a už se chystal k výdechu a dalšímu nádechu. V ústech náústek automatiky, v láhvi tlak 90 barů, všechno v pořádku. Ale podvědomě mi to nedalo a přejel jsem si před obličejem rukou pokouše se nahmatat automatiku. Ale ona NIKDE! Prostě tam nebyla. Její náústek se oddělil, zůstal v puse, ale zbytek prostě zmizel!

Moc jsem nepřemýšlel. Sáhl jsem si po náhradní automatice, kterou každý potápěč pro případ nouze má, a poprvé se z ní nadechl. Nikdy jsem ji nekontroloval a tak jsem spíš doufal než věděl, že je OK. Dýchání šlo ztuha. Celá tahle procedura do prvního nádechu ze záložní automatiky trvala cca 5 sec. pod voudou se zdá, jako by člověk nemusel tak intenzivně dýchat, delší zadržení dechu moc nevadí. Důležité bylo zachovat klid a řešit situaci okamžitě. Začal jsem si prohlížet náústek a zjistil, že se prostě z automatiky svlíkl. Automatiku jsem grifem nahmatal a prohlédl si ji taky. Nic zvláštního jsem nenašel. Navlíkl jsem náústek na automatiku a vyměnil ji v puse za tu záložní. Vše OK. Ponor byl úspěšně dokončen.

Takhle zkušenost mi dala hodně. Jednak nemyslet si, že pod vodou o nic nejde. Drobnos může způsobit velké problémy. Dále jsem si ověřil, že je vždy dost času něco začít řešit. A vyřešit.´

Zajímavosti z Lanzarote

• Ostrovy, ač patří pod španělsko, mají odlišnou cenovou politiu a např. benzím je tu levnější cca o 15%.
• Na jaře na Lanzarote jezdí jen důchodci. Slunce tolik nepálí a počasí je přívětivé.
• Voda je na jaře studená jako psí čumák. Lepší jezdit na podzim.